Duna pro mě byla v mnoha ohledech iniciační dílo do světa „dospěláckého sci-fi“. Svatý grál vědeckofantastického světa. Vytvořila svět, který pro mě byl svým nastavením na hony vzdálen od světa Hvězdných válek nebo Star Treku. Knihu jsem četl hned dvakrát v rozmezí asi dvaceti let a pokaždé jsem si z ní odnášel úplně jiný pocit. Na počátku devadesátek Westwood Studios vytvořilo kult nazvaný Duna II. Strategickou hru, která vytvořila nový standard. Zavedla do herního průmyslu principy, které se používají dodnes. I díky tomu má román Franka Herberta naprosto kultovní statut jak mezi čtenáři, tak mezi hráči.

Základní román byl zfilmován hned dvakrát. David Lynch přivedl na svět film, který měl více jak dvě hodiny v základní verzi a úctyhodných 190 minut ve speciální edici. Svoji roli si tu střihnul i Sting. Od fandů knihy na něm povětšinou nezůstala nit suchá. Film byl podle fanoušků zmatený a úplně rezignoval na některé myšlenky knihy. Lynch přitom udělal ve své době dílo, které bylo svým způsobem velmi unikátní, temné a výtvarně velmi zajímavé. Duna 1984 byla na hony vzdálená sci-fi filmům té doby. I přes to neslavila triumf. V jedné staré recenzi z té doby jsem se dočetl, že Duna je nezfilmovatelné dílo.

Přesto se o celých šestnáct let později pokusil John Harrison pokus zopakovat. Tentokráte formou třídílného výpravného televizního filmu. Ten se v mnohém ještě více rozcházel s knihou, a to jak v ději, tak ve vývoji postav. Fans knihy opět láteřili. Nicméně celá trilogie byla mnohem přístupnější než Lynch a díky tomu se Duna dostala více do povědomí.

A teď je tu Denis Villeneuve. Jeho dva poslední filmy měly jasně rozpoznatelný rukopis,odlišný od čehokoliv jiného. Poslední Blade Runner mě přesvědčil, že Denis dokáže pracovat s obrazem jako málokterý režisér. Z většiny záběrů toho filmu by šlo rovnou bez příkras tisknout plakáty. V Příchozím mě přesvědčil, že umí zpracovat sci-fi neotřele a originálně.

V Duně dokázal tento um skloubit. Vytvořil film, který je po vizuální stránce úchvatný a neotřelý. Kdyby to nebyl protimluv, nazval bych to monumentálním epickým minimalismem. Vizuální stránce je podřízeno mnohé a výsledek dokáže ohromit. Villeneuve si dává záležet na tom, aby obraz byl pokud možno čistý, aby na kameře bylo jen to, co tam má být, žádný balast. Interiéry jsou svým způsobem strohé, ale přitom dostatečně výpravné. Dokáže se pást na záběrech, na kterých třeba jen vzlétá vznášedlo. I z takové relativně normální věci dokáže udělat zážitek, který si jedna část publika užije, ale druhé třeba bude připadat trochu nudný. Do těchto obrazů, kde se zdánlivě nic neděje, dává ale spoustu citu. Když Paul Atreid opouští zalesněnou nespoutanou planetu Caladan a vy vidíte jen jeho, přírodu a v dálce lodě startující zpod vodní hladiny, je to živý obraz, na kterém jsem se dokázal přímo pást očima, ale současně si uvědomuji, že lidé přede mnou zívali.

Pokud jde o děj, snaží se být film celkem doslovný. Je tu jen pár odchylek, které mě nijak nevadily. Snaží se opravdu přenést román na plátno se vším všudy. I věci, které si upravil pro potřeby vyprávění, tu za mě fungují. Pár slov k ději, i když si myslím, že připomínat ho tu bude jako nošení sov do Athén. Planetě Arrakis se přezdívá Duna. Jedná se o pouštní planetu, která je významná tím, že se tu těží tajemná látka zvaná koření. To používají vesmírní navigátoři pro to, aby fungovala doprava a obchod. Koření musí proudit. Po osmdesát let Arrakisu vládl rod Harkonnenů. Jejich despotickou vládu střídají na rozkaz vesmírného imperátora Atreidové, kteří chtějí planetě vládnout spravedlivěji a bez křivd. Současně vesmírem šumí příběh o Mesiáši, který má co nevidět přijít. Mnozí si myslí, že jím má být Paul Atreid, nejistý chlapec na prahu dospělosti, syn vévody Leta Atreida, který na planetu Arrakis přichází jako její správce. Pak je tu cech čarodějek, vesmírná gilda, další rody prosazující své zájmy a hlavně pak Fremeni, původní odtažití obyvatelé Arrakisu, o kterých se toho moc neví.

Poněkud zvláštní je, že film končí v polovině knihy. Bez nějakého velkého finále. Prostě najednou se objeví titulky. Ve chvíli, kdy byste snesli klidně další dvě hodiny. Musím se přiznat, že málokterý film mi dokázal tak rychle utéct. A to je zvolená forma vyprávění poměrně pomalá a rozvážná. Na všechno je dost času. Dá se říct, že velmi často je to takový filmový ambient. Jakmile ale přijde akce, tak o to víc vynikne. Chvíle, kdy se na scéně poprvé objeví písečný červ, byla momentem, kdy jsem Duně propadl. Čas kolem mě zmizel a já se stal součástí Arrakisu.

Za zmínku rozhodně stojí herci. To je neuvěřitelně barevné a svým způsobem hvězdné. Před zveřejněním hereckého obsazení by mě nikdy nenapadlo, že by se Timothée Chalamet mohl na v nějakém filmu potkat s Joshem Brolinem, Zendayou, Stellanem Skarsgårdem a Davem Bautistou. Samozřejmě jsem zapomněl na Rebeccu Ferguson a Jasona Momou. Můžeme namítnout, že Rebecca Ferguson tu trochu přehrává, zvláště s přihlédnutím k tomu, že má hrát trénovanou členku sesterstva Bene Gesserit, ale současně je i matkou. Její filmový syn tu na ploše pár dní velmi uvěřitelně započíná přerod z nejistého chlapce v muže, kterému toho osud naložil na bedra až příliš, a on to musí zvládnout. Skarsgård tu nemá moc prostoru, ale kdykoliv se jako Baron Harkonnen objeví na scéně, je to až mrazivé.

Hlavně se tu podařilo vybudovat svět, který působí opravdu cize. K tomu přispívá i hudba Hanse Zimmera, která je sama o sobě neposlouchatelná, hlučná a dunivá, ale právě s obrazem funguje dokonale. Tvůrci tu často pracují i s tichem a i to působí zajímavě a neotřele. Obrovské vesmírné koráby mají své vlastní neokoukané tvary. Někomu mohou připadat některé obrazy příliš prázdné, ale z mého pohledu to k tématu Duny pasuje velmi dobře. Ze všech těchto důvodů je nutné Dunu vidět v kině. Denis Villeneuve není režisér, který by dělal televizní tvorbu. Jeho filmy se většinou vyznačují opulentní vizualitou, která si zaslouží velké plátno a profesionální ozvučení.

Duna není film pro každého. Někomu bude připadat nudná a já budu přesně rozumět proč. Na mě působila strhujícím dojmem. Ze všech tří pokusů o zfilmování je tento zdaleka nejlepší. Vyčíst mohu snad jen to, že některé vrstvy románu se zatím nepodařilo zpracovat, ale současně si uvědomuji, jak odvážný cíl by to byl. Pevně doufám, že Villeneuve položil základ novému světu a tento film je jen jeho prologem. Tento film jen načrtnul jeho hlavní kontury a byla by škoda, abychom se nedozvěděli, kam až králičí nora vede. Proto: Jděte na to do kina. To není film do obýváku.